jídlo a pití

bulharské intermezzo – uniqato melnik 2002

žízeň je odporná věc, jak se objeví, je třeba ji co nejrychleji zahnat. prohrabal jsem domácí zásobu vína a vytáhl jednu opravdu hodně zaprášenou lahev, kterou jsem před deseti lety dostal darem. co mi chutnalo tehdy, nemusí mi chutnat teď – je na čase to ověřit.

v bulharsku révu pěstovali snad už thrákové, takže lze hovořit o tradici. tu přerušila jen muslimská nadvláda ve čtrnáctém až devatenáctém století, ukončená ruským vítězstvím v rusko-turecké válce roku 1878. tuhle lahvinku však nevyrobili thrákové (škoda, byla by tak skoro tři tisíce let stará), ale jihoslovanští bulhaři z Damianitzy. jejich vinice se nacházeji v trakijské nížině, úrodném kusu země mezi pohořím Rodopy a Srednou Gorou, nejrozsáhlejší bulharské vinařské oblasti. díky své zeměpisné šířce se trakijská nížina vyznačuje vysokým počtem slunečních dní v roce a je známá hlavně svými červenými odrůdami, jako merlot nebo cabernet savignon. jak se ukázalo, dobrý je i méně známý melnik. možná díky tomu, že vinice Damianitzy leží v bývalém deset kilometrů širokém pohraničním pásmu, kousek pod Sandanskim. pohraniční pásmo se moc nelišilo od pásma našeho, kam také nikdo nesměl a tak se v něm udržela příroda i půda v dobrém stavu.

široka melniška loza, zkráceně nazývaná melnik, je odrůda charakterizovaná temnou rubínovou barvou. než ji bulhaři nalahvovali, nechali ji osm měsíců ležet v sudech, ve kterých tak uzrálo víno plné a komplexní, s vůní něčeho s peckou. nejspíš to byly třešně, možná višně, holt ty vůně tak nerozeznávám. chuť je hladká a hodně ovocná, byť trochu kyselejší než to, co piju obvkyle, nicméně celkově vyrovnaná a lahodná. do větších spekulací se pouštět nebudu, protože chutě jsou jen převlečený čichový vjem a tudíž je rozeznávám stejně špatně. v každém případě mi víno chutnalo a tak si ho sem musím poznamenat.

hodnocení: 2/4