jídlo a pití – archiv – Dec 2012
malá a posledná – hron rezerva 2009 - 30. 12. 2012
malá a posledná rezerva hronu, s chuťou šiestich ročných období. zrela 18 mesiacov v bariku a chutí ako jarná lúka, letný úpal, jesenná melanchólia a zimná perina. nech sa vám páči. touto poetickou vetou nás uvíta zadná strana fľaše. čím nas uvíta jej červený obsah ?
víno vyrástlo v malokarpatskej vinohradníckej oblasti pod dohľadom Fedora Malíka a jeho syna. ich vinohrady sa nachádzajú v blízkosti mestečka Modra, na juhozápadnom svahu, kde pôdy sú hlinito-piesočnaté a stredne skeletnaté. ale dosť už bolo geológie, poďme sa radšej pozrieť, ako to vyzeralo vo vnútri jednej zo 600 fliaš (mimochodom, s tlačovou chybou na etikete).
chuť hrona bola trochu menej výrazná, ale celkom vyvážená. hoci vonku bola zima ako sviňa, spomenul som si na tú jarnú rozkvitnutú lúku. na tie lúčne kvety a ovocné stromy neďaleko. a vôňa… úžasná ! čo to len bolo ? čuchová pamäť ma zavádza často, pravdepodobne aj teraz, napriek tomu som mal pocit, že v tom sú snáď moruše. navyše niečím korenené. jarná lúka, letný úpal, jesenná melanchólia a zimná perina. páčilo sa.
hodnocení: 2/4
a velký pardon za ten pokus o slovenčinu, ale nemohl jsem si pomoci.
pozn.: ve slovenských červených suchých vínech, stejně jako v moravských, je trochu kyselosti, která mi někdy není příjemná. ve slovenských je jí ale nějak méně, asi proto mi slovenská vína chutnají více, než ta z moravy. ta stejná kyselost, přítomná v moravských bílých vínech (a někdy i českých) je zase důvodem, proč jsou tak svěží a proč je mám rád.
bulharské intermezzo – uniqato melnik 2002 - 30. 12. 2012
žízeň je odporná věc, jak se objeví, je třeba ji co nejrychleji zahnat. prohrabal jsem domácí zásobu vína a vytáhl jednu opravdu hodně zaprášenou lahev, kterou jsem před deseti lety dostal darem. co mi chutnalo tehdy, nemusí mi chutnat teď – je na čase to ověřit.
v bulharsku révu pěstovali snad už thrákové, takže lze hovořit o tradici. tu přerušila jen muslimská nadvláda ve čtrnáctém až devatenáctém století, ukončená ruským vítězstvím v rusko-turecké válce roku 1878. tuhle lahvinku však nevyrobili thrákové (škoda, byla by tak skoro tři tisíce let stará), ale jihoslovanští bulhaři z Damianitzy. jejich vinice se nacházeji v trakijské nížině, úrodném kusu země mezi pohořím Rodopy a Srednou Gorou, nejrozsáhlejší bulharské vinařské oblasti. díky své zeměpisné šířce se trakijská nížina vyznačuje vysokým počtem slunečních dní v roce a je známá hlavně svými červenými odrůdami, jako merlot nebo cabernet savignon. jak se ukázalo, dobrý je i méně známý melnik. možná díky tomu, že vinice Damianitzy leží v bývalém deset kilometrů širokém pohraničním pásmu, kousek pod Sandanskim. pohraniční pásmo se moc nelišilo od pásma našeho, kam také nikdo nesměl a tak se v něm udržela příroda i půda v dobrém stavu.
široka melniška loza, zkráceně nazývaná melnik, je odrůda charakterizovaná temnou rubínovou barvou. než ji bulhaři nalahvovali, nechali ji osm měsíců ležet v sudech, ve kterých tak uzrálo víno plné a komplexní, s vůní něčeho s peckou. nejspíš to byly třešně, možná višně, holt ty vůně tak nerozeznávám. chuť je hladká a hodně ovocná, byť trochu kyselejší než to, co piju obvkyle, nicméně celkově vyrovnaná a lahodná. do větších spekulací se pouštět nebudu, protože chutě jsou jen převlečený čichový vjem a tudíž je rozeznávám stejně špatně. v každém případě mi víno chutnalo a tak si ho sem musím poznamenat.
hodnocení: 2/4